Na oddělení 18B jsem přijela s nadějí, že se dostanu od lidí, prostředí a situací, kterým jsem už neměla sílu se postavit a čelit jim nebo je řešit. Chybělo mi sebevědomí, byla jsem závislá na bývalém příteli, cítila jsem se prázdná, vyčerpaná a ubitá životem.
První týden byl k nevydržení – nevadil mi domácí režim, ale lidé, se kterými jsem byla 24 hodin denně, skupiny, první psychogymnastika a psychodrama – emoce a vyslovované názory, neustálý pocit, že mě někdo pozoruje a hodnotí. Připadala jsem si jak ve vile Vyvolených – s úkoly a bodováním a ještě uprostřed kolektivu, který je již sehraný a naprosto si důvěřuje.
Postupně jsem se seznamovala s ostatními, zkoušela jsem mluvit o svých pocitech na skupinách. Hodně jsem se uvolnila potom, co jsem ostatním řekla svůj životopis.
Pak přišel další týden a za ním šly rychle ostatní. Už jsem věděla, kdo je kdo, občas se mi povedlo i něco říct na skupině, povídala jsem si s ostatními ve volném čase, přestože mě děsila jejich otevřenost, uvolněnost, smích, ale i vzájemná podpora a soudržnost. Hodně jsem prožívala příběhy ostatních a v nich i v reakcích skupiny jsem nacházela mnoho společného se svým životem.
Přestože jsem stále měla úzkosti, bolesti žaludku, třes rukou, pocity beznaděje a slzy v očích, kdykoli jsem musela říct něco o sobě – i tyto příznaky se začaly postupně zmírňovat. Skupina dokázala, že jsem se začala postupně uvolňovat, víc si věřit, nehledat na sobě vždy jen to špatné, ale mít pocit bezpečí a podpory.
Moc jsem si užívala hodiny psychogymnastiky, kde jsem si mohla hrát, konferování večerného programu s Tonym, bavily mě přenášky a nácvik sociálních dovedností. Až do konce pobytu jsem však cítila velký tlak a stres na skupinách a při psychodramatech.
Na cestě k pomyslnému úspěchu byla i klopýtnutí – pocit selhání a beznaděje, když jsem poslala SMS bývalému příteli, pocit, že jsem pro ostatní zbytečná a nepotřebná, pak smutek, když mi umíral pes a já jsem to cítila jako trest za radost.
Ve svých skupinách jsem se musela vypořádat se vztahem ke svému bývalému příteli, zažila jsem si pocit ohrožení, ale i kamarádství, lásky a sounáležitosti. Hodně mě překvapilo a dojmulo co si o mně ostatní myslí a jak mě vnímají. Během těch 6 týdnů se mi podařilo přehodnotit svou závislost na příteli – i když jsem se neuměla rozzlobit. Přestože jsem si myslela, že se nedokážu vyrovnat se ztrátou – opuštěním – svých nových přátel, že se nedokážu obejít bez jejich lásky, podpory a přátelství a chtěla jsem to řešit tím, že se znovu uzavřu do sebe – skupina mě dokázala podržet a já jsem se situací nejen vyrovnala, ale získala jistotu, to, co se mi podařilo tady, povede se mi i venku. Získala jsem více sebejistoty a načerpala sílu k dalšímu životu.
Příklady ostatním mě donutily uvědomit si, že to ještě nechci vzdát, ale budu se více chovat, hýčkat a milovat – to zraněné dítě v sobě – dokud nebude zase veselé a schopné čelit světu sebevědomě a bez strachu z trestu.
Odcházím s pocitem, že vše, co jsem tady prožila a všichni, s nimiž jsem se tady setkala ve mně zanechali stopu a otisk, na které si mohu vždycky sáhnout, že jsem tu našla zase sama sebe.
Přestože se mi metody terapeutů ne vždy zamlouvaly, teď už vím, že všechno mělo svůj účel a význam a moc jim za vše děkuji – všem sestrám, Martině, Ivě i Martinovi.